Rozhovor s Janem Haverkampem

Jan Haverkamp je specialistou na jadernou energetiku a energetickou politiku u organizací Greenpeace a WISE (World Information Service on Energy). Je nizozemským občanem a v letošním roce se po dvaceti letech života v ČR a v Polsku usadil v Amsterdamu.  Je také spoluzakladatelem a místopředsedou organizace Nuclear Transparency Watch, která  prosazuje jadernou bezpečnost a transparentnost v jaderné energetice.

Vzděláním environmentální vědec se od konce 80. let věnuje otázkám jaderné energetiky a v této oblasti působil v celé Evropě, ale též v Jižní Koreji, Japonsku, na Tchaj-wanu a v USA. Mimo jiné se účastnil přípravy evropské směrnice o jaderných odpadech. V dubnu letošního roku v úvodní přednášce na pražské Nuclear Energy Conference poskytl přehled možností řešení problému jaderných odpadů ve světě. Přednáší na oddělení humanistické environmentalistiky na Masarykově universitě v Brně.

Jane, co tedy skutečně můžeme s naším vyhořelým jaderným palivem udělat? Je hlubinné geologické úložiště, jak na něj vsadila česká vláda, nejlepším řešením?

Vůbec nevím, ukáže se v budoucnu, koncept hlubinného úložiště potřebuje ještě hodně výzkumu. A není to jen o nalezení vhodného místa, ale také o vývoji technologií na ukládání. Problém je, že se v Česku dostatečně nevěnujete jiným alternativám, mezi něž patří také úložiště těsně pod povrchem nebo hluboké geologické vrty. Prioritu bychom nyní měli věnovat bezpečnosti skladování, většina zemí toto neřeší na potřebné úrovni.

Platí to i pro Českou republiku?

Ano, i tady by ze strany ČEZ a SÚJB měla být věnována pozornost skladování, protože ve skladech bude vyhořelé palivo přinejmenším do roku 2065. Suché skladování je samozřejmě vhodnější než mokré v bazénech. Ale jsou tu rizika teroristických útoků a i České sklady nejsou dostatečně odolné.

Jaké je vlastně množství vyhořelého paliva ve světě a co se s ním děje? Má už některá země hlubinné úložiště nebo jiné finální řešení?

Ve světě je okolo 350 tisíc tun vyhořelého paliva. Jen malá část, do 20 % se přepracovává, vše ostatní se skladuje. Jediné finální úložiště pro vysoceradioaktivní odpady je WIPP v Novém Mexiku v USA, ale to není pro vyhořelé jaderné palivo, ale pro odpady ze zbrojního průmyslu.  Nejblíže hlubinného geologickému úložišti jsou ve Finsku a Švédsku, ale i zde se například ukazují problémy se zvolenou mědí pro kontejnery. Ve Francii, které zkoumají pro ukládání jílovce, jsou ještě poměrně na začátku.

V diskusích se objevuje koncept tzv. „předávaného správcovství“, kdy zodpovědnost za skladovaný a tedy přístupný jaderný odpad je předávána z generace na generaci. Co si o něm myslíš?

V Nizozemsku máme povrchový sklad, v němž má být vyhořelé palivo sto let. Je relativně bezpečný, odolný proti pádu letadel atd. Ale mohlo by to být ještě lepší. Ten problém ale je, že Nizozemská vláda nehledá řešení co s tím po těch sto letech, odkládá tenhle problém na konec století. A to je morální problém, nemůžeme předávat naši odpovědnost na třetí generaci po nás. A o tom nyní začíná hořká debata.

Jen orientace na skladování bez hledání řešení, co s odpadem potom, tedy není dobře. Jak už jsem zmínil, je potřeba věnovat se více alternativám, neupnout se na jediné technologie. Ten problém je příliš velký a dlouhodobý. A podmínkou všude musí být, že sklady budou minimálně stejně tak bezpečné a spíše lepší, jako ten nizozemský.

Jaderný průmysl rád hovoří o použitém palivu a množství uranu v něm, který bychom znovu mohli využít v nových typech reaktorů. Je to reálné očekávání?

Dnešní přepracování paliva se ukázalo jako velmi drahé a neřeší to problém odpadu, spíše zhoršuje. Zůstává nejen část vysoceradioaktivního včetně plutonia, ale také velké množství nízko a středněaktivního. Mnoho zemí na světě se přepracování nevěnuje – jenom Francie, Velká Británie, Rusko, Indie, Japonsko.  A nečekám ani nic zásadně jiného od reaktorů nové generace. Ani oni kompletně nevyřeší problém vyhořelého paliva, ale jejich rozšíření budou bránit nejen vysoké náklady, ale také obava ze šíření jaderných zbraní.

Pomohla něčemu evropská směrnice o jaderných odpadech?  Je hlubinné úložiště pro více států v Evropě uskutečnitelné?

Směrnice pomohla tomu, že jednotlivé země s jadernými odpady se musely zaměřit na koncepční řešení, co s nimi budou dělat. Mnoho z nich žádný národní program nemělo ani Rakousko, Slovinsko, Holandsko, Belgie a další. Za změnu k lepšímu jsme velmi rád.

Směrnice otevřela možnost udělat mezinárodní projekt ukládání odpadů. Ale zda je to uskutečnitelné, to by ses musel zeptat tak za dvacet, třicet let. Některé země, třebas Slovinsko nehledají žádné národní řešení, ale byli by rádi za ukládání v zahraničí. Dneska ale není nic reálného na stole.

Ještě se vrátím co České republiky. Na konferenci ses seznámil se způsobem, jakým Správa úložišť radioaktivních odpadů vybírá místo pro úložiště a jak při tom obchází a ignoruje názory obcí a jejich obyvatel, u nichž by mohl odpad skončit. Můžeme se v tomhle ohledu poučit z jiných zemí?

První krok by mělo být přestat uvažovat o nových reaktorech a tedy i o dalších vysoceradioaktivních odpadech.  SÚRAO se s konceptem úložiště hodně poohlíží na Švédsko a Finsko, ale dělá to jen selektivně. Jakoby nevidělo, jak se třebas ve Švédsku pracuje s veřejností. Tam je to intenzivní proces, neziskové organizace dostávají dokonce peníze na to, aby si mohly zaplatit vlastní oponentní expertízy a účastnit se všech procesů. 

V České republice, jak jsem poznal, již není důvěra mezi veřejností a zodpovědnými autoritami. Ale co jsem také poznal na řadě akcí v zahraničí, za Českou republiku tam za veřejnost jezdí zástupci ČEZem organizovaných skupin z Třebíčska, které nejsou nezávislé a které jen papouškují to, co říká jaderný průmysl. Nedává to dobrý obrázek o České republice. Změna je tedy nutná.

Ptal se Edvard Sequens pro zpravodaj Jaderný odpad

Prezentaci Jana Haverkampa z Nuclear Energy Conference 2018 v angličtině si můžete stáhnout zde. V textové podobě v češtině pak zde.