Jaderný odpad v Německu, kam s ním?

Na první pohled by se mohlo zdát, že Německo nic víc než uprchlíci netrápí. Jenže na severozápad on našich hranic, několik set metrů pod povrchem, v dolnosaském okrese Wolfenbüttel je uložen problém, který uprchlickou vlnu strčí do kapsy.

Vraťme se ale na konec šedesátých let, kdy Německo usilovně hledalo místo pro poslední spočinutí jaderného odpadu. A protože kdo hledá, zpravidla i najde, tak němečtí vědci přišli s nápadem, že pro daný účel bude nejvhodnější starý solný důl v Dolním Sasku. Jako první úložiště jaderného odpadu zvolili opuštěný důl Asse II. Bohužel během několika málo let se z úložiště stala nekontrolovaná skládka, na které postupně spočinulo 120 tisíc sudů s jaderným odpadem různých velikostí. To by samo o sobě nebylo tak závažné jako fakt, že dnes nikdo přesně neví, co v sudech je. Nádoby by měly obsahovat středně aktivní jaderný odpad v pevné formě, ale podle svědectví dělníků se do dolu dovážel také tekutý odpad.

Kam s ním?

Coby úložiště bylo Asse II v provozu mezi lety 1967 a 1978. Sudy s odpadem se ukládaly v podzemních jeskyních v hloubce od 450 do 950 metrů. Největší část radioaktivního pokladu s nezjistitelným obsahem se nachází v hloubce 750 metrů v soustavě kaveren. Jedenáct let stačilo na to, aby si Němci vytvořili pro budoucnost jadernou otázku „Co s tím?“. Možná se stane motivem příštích voleb, kdo ví?

Každopádně o třicet let později, v roce 2008, došlo k průsaku radioaktivní solanky, která mimo jiné obsahovala cesium 137, plutonium a stroncium. Nic, co byste chtěli pít v ranním čaji. Tehdejšímu provozovateli, společnosti Helmholtz Centrum, ovšem nestály průsaky za to, aby jim věnovala větší pozornost. Teprve když informace prosákly do médií, spustila se pochopitelná vlna protijaderných emocí, která přiměla politiky k činu.

Důl byl společnosti Helmholtz Centrum odebrán a dostal se pod dohled Spolkového úřadu pro jadernou bezpečnost (BsF), který se rozhodl pro ambiciózní sanaci úložiště. Ta spočívá v robotickém vyvezení sudů a nalezení nového místa pro jejich uložení. Plán je to hezký, to nemohu říct, ale bojujte s přírodou. To, že problému nevěnujete pozornost, neznamená, že zmizí. Dokonce se ani nezmenší. Během let, kdy bylo Asse II uzavřeno, si důl žil svým vlastním životem. Vlivem přírodních sil došlo ke zhroucení stěn a zavalení komor i s jejich neradostným obsahem. Bohužel jsou zavaleny i mnohé přístupové cesty, čímž se plán na sanaci dolu značně zkomplikoval.

Máme to pod kontrolou

Do dolu již několik let prosakuje voda, přibližně 12 kubických metrů denně. Ta je zachytávána v bezpečné vzdálenosti od úložiště a kontroloři sledují obsah radioaktivity. „Že do německého úložiště pro nízko a středně radioaktivní odpad v Asse II proniká stále více vody a hrozí celkové zborcení, je známo už několik let. Německá vláda od té doby marně hledá uspokojivé řešení, protože tento odpad nikdo nechce mít pod obcí,“ potvrzuje alarmující stav energetický poradce a předseda sdružení Calla Edvard Sequens.

S jaderným vymítáním se začalo v roce 2012 a v původním plánu se mluvilo o třiceti letech a čtyřech miliardách eur. Ovšem neoficiální verze tvrdí, že to bude několikanásobně víc. „Původní odhady nákladů 2,5 miliardy eur na přesun odpadů do nového úložiště se k dnešnímu dni téměř zdvojnásobily,“ potvrzuje Sequens. Zároveň dodává, že práce s vyklízením budou trvat několik desítek let, přičemž se nedá s jistotou tvrdit, že budou úspěšné. Přitom naráží na možnost, že některé obaly budou porušené. Takže nezbývá než vymyslet robota, který přijede k sudu, opatří ho pevným obalem a dopraví do bodu, odkud bude následně převezen do nového úložiště. To vše v prostředí, které připomíná nestabilní mraveniště. S chutí do toho.

V roce 2012, kdy byl proveden kontrolní vrt (7 měsíců se vrtalo 35 metrů), se sice nepodařilo trefit na komoru s odpadem, ale geologové zjistili, jaká je situace. Solný důl se hýbe, jeho stěny se pohnou o přibližně 15 centimetrů za rok. Úřad pro jadernou bezpečnost sice tvrdí, že akce bude hotova do roku 2025, ale podle projektantů bude trvat desetiletí, než první, patřičně zabalený sud spatří denní světlo. „Mnohem větší úkol pak německou stejně jako českou vládu čeká při hledání odpovědi, kam s vyhořelým palivem a vysoce radioaktivními zbytky z likvidovaných jaderných reaktorů. Onen nezdravý technooptimismus vůči problému, kde je nutné garantovat bezpečnou izolační funkci několik set tisíc let, na který doplatili v Asse II, je bohužel cítit i z postoje české správy úložišť,“ uzavírá Sequens.

Autor: Dagmar Klimovičová

Zdroj: iuhli.cz

Foto zdroj: Spolkový úřad pro jadernou bezpečnost.