Hlubinné úložiště bude, souhlas obcí nikoli

Vyšlo: 24. června 2024

Jaderná energetika je na politické úrovni považována za jeden z klíčových pilířů transformace energetiky na bezemisní. Nasvědčuje tomu i debata probíhající na loňské klimatické konferenci COP 28, na které mnoho představitelů volalo po dalším rozšiřování jádra. Stejný, ne-li ještě silnější trend je viditelný také v České republice. Mnohem méně se však hovoří o tom, kam s vysoce radioaktivním jaderným odpadem. Žádná z dosud státem vybraných obcí jej totiž zatím ukládat nechce. 

Jak známo, počátky využívání jaderné energie sahají do čtyřicátých let minulého století a jsou silně spojeny s druhou světovou válkou a vývojem atomových zbraní. První jaderný reaktor byl úspěšně spuštěn v roce 1942, kdy Enrico Fermi a jeho chicagský tým dosáhli prvního kontrolovaného štěpení jaderného paliva v reaktoru, což položilo základ pro jadernou energetiku. V roce 1954 zprovoznil konkurenční Sovětský svaz první jadernou elektrárnu, konkrétně sto kilometrů jihozápadně od Moskvy ve městě Obninsk. Západ reagoval o dva roky později spuštěním elektrárny Calder Hall na pobřeží Cumbrie. V této počáteční době se nakládání s radioaktivním odpadem (viz rámeček) věnovala jen minimální pozornost a pro nakládání s ním neexistovaly jasně definované mezinárodní ani národní standardy.

V některých případech dokonce byly radioaktivní odpady ukládány na skládky nebo ponechány na nezabezpečených místech. Některé státy jaderný odpad jednoduše shazovaly do oceánu v ocelových sudech zalitých betonem nebo živicí. Podle IAEA, Mezinárodní agentury pro atomovou energii, radioaktivní odpad v letech 1946 až 1993 ukládalo nebo skládkovalo v oceánu rovnou třináct zemí. Podle celkového příspěvku měřeného v TBq (TBq =1012 becquerelů, jde o jednotku intenzity záření zdroje radioaktivního záření) šlo popořadě o tyto státy: Sovětský svaz, Spojené království, Švýcarsko, Spojené státy, Belgie, Francie, Nizozemsko, Japonsko, Švédsko, Rusko, Nový Zéland, Německo, Itálie a Jižní Korea. Ty společně uložily na více než sto místech v oceánech celkem 85 100 TBq radioaktivního odpadu.

Kde končí radioaktivní odpad u nás?

Na území České republiky byl první jaderný blok v Dukovanech uveden do provozu v roce 1985 a ani u nás nebyly za minulého režimu postupy ukládání vyhořelého jaderného paliva příliš monitorované. Zařízení pro předběžné ukládání nízko aktivních odpadů (čili ne vyhořelého jaderného paliva) bylo v Dukovanech vybudováno až po roce 1989. Osm let poté vznikla státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) s cílem zajišťovat bezpečné ukládání radioaktivních odpadů tak, aby neohrožovaly obyvatele ani životní prostředí.

V současné době u nás fungují tři úložiště radioaktivních odpadů: bývalý vápencový důl Richard u Litoměřic, vytěžený uranový důl Bratrství u Jáchymova a úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany. Dle Státního úřadu pro jadernou bezpečnost je celkový upravený objem úložných prostor 55 000 m3 (asi 180 tisíc sudů o objemu 200 litrů) dostatečný k přijetí veškerého radioaktivního odpadu ze stávajících bloků JE Dukovany i Temelín, a to i v případě prodloužení jejich provozu na šedesát let.

SÚRAO má zároveň na starosti veškeré procesy směřující k výstavbě hlubinného úložiště (viz rámeček), která je součástí dlouhodobé vládní strategie. Na urychlení výstavby tlačí také Evropská unie svou taxonomií (viz níže), podle níž by státy měly zahájení provozu úložiště stihnout do roku 2050, tedy o patnáct let dříve, než české vlády původně plánovaly. Ty však dlouhodobě čelí poměrně významné kritice a nesouhlasům s výstavbou, především ze strany dotčených obcí a jejich obyvatel.

Potřebujeme hlubinné úložiště u nás?

Dle SÚRAO u nás vznikne každý rok 80—100 tun radioaktivního odpadu, většinou vyhořelého paliva z jaderných elektráren. Vzhledem k vládou plánované dostavbě nových bloků jaderných elektráren toto číslo navíc pravděpodobně poroste. Hlavní výhodou hlubinného úložiště je jeho dlouhá životnost. Například SÚRAO na svém webu uvádí, že „by bylo bezohledné nechávat námi vyprodukovaný odpad budoucím generacím“.

V tomto smyslu se jedná o skutečně etický problém, kdy jsme jako lidstvo začali ve velkém rozsahu využívat určitou technologii, aniž bychom měli vyřešené všechny aspekty jejího využívaní. Povrchová úložiště jsou pouze dočasným řešením, které by z dlouhodobého hlediska znamenalo bezpečnostní riziko.

Výše zmíněnou taxonomii udržitelných aktivit vydala Evropská unie v roce 2020 a o dva roky později ji doplnila o podmínky pro zařazení investic spojených s jadernou energií a zemním plynem. O hlubinném úložišti taxonomie říká, že „členský stát má zdokumentovaný plán s podrobnými kroky k tomu, aby bylo do roku 2050 v provozu úložiště vysoce radioaktivního odpadu“. Jinými slovy, pokud stát chce, aby jeho jaderná energie byla legislativně považována za udržitelnou investici, musí mít plán pro výstavbu hlubinného úložiště s uvedením do provozu do roku 2050.

To byla pro Česko trochu čára přes rozpočet, jelikož se celou dobu počítalo se zprovozněním hlubinného úložiště až v roce 2065. Současný ředitel SÚRAO Lukáš Vondrovic v rozhovorech opakovaně říká, že rok 2050 je sice technicky zvládnutelný, ale je na rozhodnutí vlády, jestli k němu budeme směřovat.

Na místě je ovšem skepse. V kontextu celkových obtíží při výstavbě velkých projektů v ČR se to podařit nemusí. Ani ve většině západních zemí, jež se na výstavbě hlubinných úložišť shodují jako na nejlepším řešení, se je zatím stavět příliš nedaří. Aktuální způsob skladování použitého paliva však z hlediska bezpečnosti dostačuje jen ve střednědobém horizontu. Navíc kvůli geopolitické nestabilitě dodavatelů uranu, například Nigeru a Ruska, může sílit tendence k recyklaci jaderného odpadu. V současné době se recykluje a energeticky využívá pouze část vyhořelého jaderného paliva. Palivo MOX (Mixed Oxide Fuel), které je směsí obohaceného uranu a plutonia, jsou i současné klasické reaktory schopné použít asi jen z třiceti procent. Nejčastěji je tento typ paliva využíván ve Francii, Velké Británii, Japonsku a Indii. Stále nicméně platí, že separace požadovaných prvků z vyhořelého paliva je velmi náročná, jelikož jde o vysoce radioaktivní materiál.

Platforma proti úložišti

Zatímco mezi domácími parlamentními politickými stranami a hnutími panuje poměrně jednoznačná shoda, existují i skupiny obyvatel, které s výstavbou hlubinného úložiště zásadně nesouhlasí a aktivně proti ní bojují. Jedná se především o obyvatele a starosty obcí, jež Babišova vláda 21. prosince 2020 schválila jako lokality doporučené pro možné umístění hlubinného úložiště. Jde o Březový potok na Klatovsku, Horku na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku a Janoch u Temelína. Dokonce vznikla Platforma proti úložišti, která aktuálně zastupuje zájmy 39 měst a obcí a 17 spolků.

Cílem platformy je docílit toho, aby se stát v nakládání s radioaktivním odpadem neomezoval pouze na možnost hlubinného úložiště a zároveň aby obce měly právo vetovat rozhodnutí o výběru finální lokality a v celém procesu vystupovaly jako rovnocenní partneři.

Primární obava členů Platformy plyne z toho, že by s sebou vybudování hlubinného úložiště neslo řadu negativních dopadů na krajinu, přírodu i místní obyvatele. Zástupci platformy hovoří o snížení lukrativnosti bydlení i podnikání v dané oblasti. Tvrdí, že v případě výstavby úložiště by vsi orientované na zemědělství a rekreaci mohly být ohroženy přílivem „specificky vzdělaných pracovníků“. Upozorňují též na nutnost vybudování rozsáhlé infrastruktury v podobě přístupových cest, vedení vysokého napětí a dalších staveb.

Další obavy se týkají nárůstu dopravního zatížení, zvýšeného hluku, znečištění nebo prašnosti. Rizikem je dle Platformy také ztráta podzemních vod v důsledku vrtů a ražby podzemních prostor. V neposlední řadě se členové Platformy obávají také vystavení riziku nehody při jaderných transportech a nebezpečí úniků radioaktivních látek z horké komory, tedy prostoru, jenž má udržet vysoké teploty a zabránit úniku radioaktivních látek do okolí. Přítomnost úložiště by podle Platformy také odrazovala od nákupu zemědělských produktů z této lokality či snižovala její rekreační hodnotu.

Ze zkušeností ze zahraničí vidíme, že je potřeba s obyvateli dotčených lokalit skutečně co nejvíce komunikovat a zahrnout je do procesu plánovaní tak, aby jejich důvěra v čase rostla. Z pohledu státu by výstavba hlubinného úložiště naopak přinesla regionu řadu výhod, jakými jsou například povinné finanční příspěvky z jaderného účtu, zvýšení zaměstnanosti nebo rozvoj infrastruktury. Mimochodem od roku 2015 do roku 2023 bylo obcím v devíti potenciálních lokalitách hlubinného úložiště vyplaceno dohromady více než 200 milionů korun na zákonných příspěvcích. Finální lokalita by pak podle odhadů mohla za období platnosti průzkumného, respektive chráněného území v letech 2023 až 2050 obdržet příspěvky v celkové výši vyšších stovek milionů korun.

To však Platformu proti úložišti zatím nepřesvědčuje. „Nesouhlasíme s postupem vlády a SÚRAO při plánovaném nakládání s vyhořelým jaderným palivem. Kritizujeme nedostatečnou transparentnost při výběru lokality pro hlubinné úložiště. Historicky žádná vláda ani SÚRAO nezajistily dostatečnou informační transparentnost a spolupráci s postiženými obcemi označenými za geologicky nejvhodnější. Bezpečnost je prioritou, ale výběr lokality by měl zohledňovat i socioekonomické a technicko-ekonomické faktory, pro které chybí jasná pravidla,“ říká starosta obce Horažďovice a tiskový mluvčí Platformy Michael Forman.

Jediným v současnosti vybudovaným hlubinným úložištěm je Onkalo, které se nachází v blízkosti jaderné elektrárny Olkiluoto v obci Eurajoki na jednom z ostrovů západního pobřeží Finska. První zařízení tohoto druhu na světě vybudovala společnost Posiva a mělo by být uvedeno do provozu v roce 2025. Jeho kapacita má být 5 500 tun odpadu, pojme tedy veškerý vysoce radioaktivní odpad, který vyprodukovalo pět finských jaderných elektráren za celý svůj životní cyklus. Posiva odhaduje, že zaplnit úložiště potrvá 100 až 120 let. Poté bude celé zařízení uzavřeno a kanystry s radioaktivním odpadem izolovány od světa na nejméně 100 000 let.

Finská legislativa však na rozdíl od té naší respektovala názor dotčených obcí při rozhodování o finální lokalitě. Otázkou je, jak bylo konsenzu obce se státem docíleno. Na to odpovídají autoři článku, jenž v roce 2014 vyšel v akademickém periodiku Bulletin of Science Technology & Society. Studie je založena na rámcové analýze informačních bulletinů, které stavitel úložiště Onkalo vydával v letech 2000—2014. Výsledky naznačují, že jaderný průmysl stále více chápe sociální a komunitní aspekty odporu veřejnosti vůči jaderné energetice. Za účelem vytvoření důvěry a zvýšení akceptace na místní úrovni tudíž průmysl kolem úložiště umně konstruuje jadernou komunitu. Propast mezi jadernými odborníky a místními obyvateli se následně zmenšuje a úložiště je prezentováno jako společný projekt v rámci místní komunity, jenž podporuje společné zájmy průmyslu a obyvatel.

Podobně mi přístup líčil také manažer komunikace Posivy Pasi Tuohimaa. Z rozhovoru s ním jsem pochopila, že úspěch celého projektu stojí hlavně na mnohaleté transparentní komunikaci, participativním přístupu a vysoké míře důvěry a zapojení do komunitní politiky. Posiva je již od začátku plánování úložiště velmi aktivní, co se týká edukace veřejnosti. Pořádá pravidelné akce pro veřejnost v okolních městech, všichni žáci základních škol v dané oblasti se do areálu podívají v rámci exkurzí, zaměstnanci jsou podporováni v participativním přístupu a jsou to prý právě oni, kteří úložiště v oblasti nejvíce propagují. Finsko zároveň nemělo s výběrem vhodné lokality takový problém, protože geologické podloží je pro podobné stavby vhodné na velké části finského území. Přesto se nejednalo o jednoduchý proces a výběr finální lokality trval téměř dvacet let. Ze čtyř vybraných lokalit nakonec zvítězila obec Eurajoki, která vedle příznivých geologických a environmentálních podmínek vykazovala také vysokou podporu místních obyvatel.

Podle Formana zdejší situaci komplikují také časté změny ve vedení ministerstev a SÚRAO. Tuohimaa vidí velký rozdíl právě v tom, že Posiva je na rozdíl od státního SÚRAO soukromou společností. Zhoršení socioekonomické situace dané oblasti se navíc ve Finsku příliš neobávali, protože se mělo úložiště postavit v blízkosti jaderné elektrárny. Naopak dle jeho slov mezi sebou dvě obce dokonce o úložiště soupeřily, jelikož to pro lokalitu znamená ekonomický růst a dobré karierní příležitosti pro místní obyvatele.

Povinnost jednat, ne přesvědčit

V únoru 2024 podepsal prezident Petr Pavel zákon o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu, jenž možnost veta pro obce vylučuje. Umístění a výstavba hlubinného úložiště radioaktivního odpadu tak bude podléhat výhradně rozhodnutí vlády, avšak s povinným předchozím jednáním s dotčenými obcemi, jimž vláda může stanovit kompenzace. Podle vlády by vetování ze strany obcí po vzoru Finska nebylo v českých podmínkách proveditelné.

„Inspirování se finským modelem, který respektuje názory dotčených obcí, a uzákonění nutnosti souhlasu obcí by mohlo vést ke spolupráci. Ve Finsku zároveň rozhoduje o úložišti i parlament. Uznáváme demokratický přístup a věříme, že postavení obcí do partnerské pozice pomůže otevřít cestu k nalezení lokality, nikoli proces zablokovat, jak je často mylně interpretováno. My budeme i nadále usilovat o změnu příslušného zákona a přístupu státu a SÚRAO k této otázce, a to i po dalších parlamentních volbách,“ vysvětluje Michael Forman.

Hlubinné úložiště je tedy z mnoha důvodů obrovskou výzvou, která před námi stojí. Zkušenosti ze zahraničí dokládají, že SÚRAO by mělo být v komunikaci mnohem aktivnější a transparentnější, než tomu bylo doposud. Nejedná se totiž jen o jejich projekt, ale o projekt nás všech. A má-li být úspěšný, lidé mu potřebují rozumět.

Co všechno je radioaktivní odpad?

Obecně se jedná o materiál, který má radioaktivní vlastnosti a nemá již pro člověka další využití. Radioaktivní odpady se dělí na několik druhů podle různých kritérií, nejčastěji dle míry aktivity:

•    nízko aktivní — nejčastěji zbytky málo kontaminovaných materiálů, typicky odpady z nemocnic, které vznikají při aplikaci radiofarmak nebo při použití radiodiagnostických metod,
•    středně aktivní — více kontaminované materiály s větším obsahem radionuklidů, podle druhu mohou být uloženy do povrchového nebo hlubinného úložiště,
•    vysoce aktivní — obsahují velké množství radionuklidů, které generují zbytkové teplo, například vyhořelé jaderné palivo či zbytky po jeho přepracování.

Odpady lze dělit také dle místa vzniku na:

• institucionální odpady — vzniklé v průmyslu, výzkumu, zemědělství nebo zdravotnictví (zbytkový materiál používaný při diagnostice či léčbě chorob — radiologie, například Leksellův gama nůž),
• odpady z jaderných elektráren — kontaminované kapaliny a ochranné pomůcky, jež přišly při provozu jaderné elektrárny do kontaktu s radionuklidy,
• vyhořelé jaderné palivo — nejedná se o odpad v pravém slova smyslu, jelikož je možné jej přepracovat a znovu využít, nicméně pro technickou a ekonomickou náročnost tohoto procesu s tím Státní energetická koncepce ČR zatím nepočítá.

Co je to hlubinné úložiště?

Hlubinné úložiště je úložný systém vybudovaný zhruba půl kilometru pod zemí, jenž má sloužit pro bezpečné ukládání radioaktivního odpadu tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost lidí ani životního prostředí po dobu statisíců až milionu let. Tento systém funguje na principech geologických a inženýrských bariér, které se vzájemně doplňují. Nejdůležitější bariéru představuje 500 metrů stabilní horniny, proto je pro úspěšné vybudování zcela klíčový výběr lokality. V České republice má být zařízení umístěno v takzvaných krystalinických horninách, tedy například žulách nebo rulách. Inženýrskou bariéru tvoří obalové soubory, kontejnery z korozivzdorné oceli, které jsou následně obaleny bentonitem, jenž je chrání před kontaktem s vodou. Teprve poté je celý objekt uložen v hlubinném úložišti.

taxCo je taxonomie EU?

Taxonomie Evropské unie přináší společný rámec pro klasifikaci udržitelných ekonomických aktivit. Jedná se o nástroj, jenž má sloužit k mobilizaci soukromého kapitálu potřebného pro transformaci vedoucí k bezemisní ekonomice. Taxonomie vytváří společný jazyk a definuje, které ekonomické aktivity lze považovat za udržitelné. Přispívá také k transparentnosti investic a informovanějším investičním rozhodnutím. Neznamená to, že pokud se aktivita jako udržitelná nekvalifikuje, nelze do ní investovat, může to však ovlivnit atraktivitu a přijatelnost investice pro investory.

Článek vznikl díky spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung. 

Zdroj: sedmagenerace.cz

Autor: Ivana Míšková, Kontakt: miskova.ivca@gmail.com.

foto: Schimic, CC BY-SA. Uložené obalové soubory s radioaktivními odpady v úložišti Richard nedaleko Litoměřic